Procházení – pohyb evokují dáli, nekonečno. Proto, možná, je mi vlastní tendence k horizontalitě, k uchopování prostoru v šíři. S tím souvisí i poměrně často a s chutí používaná částečná neukončenost – neohraničenost. Věc, i když ne fyzicky, může pokračovat dál. Formát není uzamčen.
Abstraktní přemýšlení je mi blízké, naprosto srozumitelné, i díky architektuře. Nepotřebuji přesně znát všechny reálné momenty a detaily. Stačí mi prostory, roviny, šikminy, hrany, linie. To mě uspokojuje. Je to i díky zkušenosti s krajinou. Když se člověk často pohybuje v krajině, prostoru rozumí.
Někdy se něco objeví dřív v soše, jindy v grafice. Vzájemně se doplňují. Ani jedno není primární, důležitější. Řeším v nich vlastně to samé, jen jiným způsobem. Není to špatné mít nějaký únik – když se nedaří socha, začnu pracovat na grafice, a naopak. Dá se tak získat odstup, čas k rozmyšlení. Dlouho trvají obě.